Říjen 2017

24 týdnů / 24 Wochen

29. října 2017 v 23:55 | JaSu |  17 Umělecké dílo s tematikou ZP
Jedná se o německé drama, jehož hlavní hrdinkou je televizní komička Astrid Lorenz, která čeká se svým přítelem dítě s Downovým syndromem. Ústřední myšlenkou filmu je velmi diskutabilní téma dobrovolného potratu.

Astrid Lorenz je úspěšná televizní komička, která žije se svým dlouholetým přítelem Markusem, se kterým čeká již jejich druhé dítě. Avšak po zjištění, že se dítě narodí s Downovým syndromem, čeká Astrid zásadní rozhodnutí. Markus je přesvědčen, že se nic nemění a dítě si nechají a tak Astrid vezme na hodinu zpěvu, kde jsou lidé s DS, aby se s nimi seznámila. Po této zkušenosti si Astrid uvědomí, že dítě opravdu chce. Když své rodině oznámí okolnosti ohledně jejich dítěte, ale i svého rozhodnutí, setkají se s částečným nepochopením.

Vše vypadá, že bude v pořádku, dokud na ultrazvuku nezjistí, že miminko má také problémy se srdcem, což znamená případnou operaci ihned po porodu. Tato nová skutečnost s Astrid velmi otřese a ona začne pochybovat o svém rozhodnutí.



Než jsem tě poznala (Me before you)

29. října 2017 v 23:49 | LeŠpi |  17 Umělecké dílo s tematikou ZP

Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda, po které se stane quadruplegikem, upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud. Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivního Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise… Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.

Pořád jsem to já / Still Alice (2014)

29. října 2017 v 21:58 | AHod |  17 Umělecké dílo s tematikou ZP
Hlavní hrdinka amerického dramatu je Alice, kterou ztvárnila herečka Julianne Moore, která za tuto roli dostala Oskara. Alice je úspěšnou učitelkou lingvistiky. Je šťastně vdaná a má 3 děti. Začíná na sobě pozorovat změny - ztratila se v parku při běhání, který velice dobře zná, začíná zapomínat slova a jména. Ví, že se něco děje, tak podstoupí vyšetření u neurologa. Ten zjistí, že trpí ranným stádiem Alzheimerovy nemoci. Svěří se s tím rodině, ti tomu nemohou uvěřit, protože Alici bylo nedávno teprve 50let. Alice se s tím snaží bojovat, snaží normálně pracovat, trénuje svoji paměť. Ale její stav se začíná pomalu zhoršovat - její přednášky na univerzitě začínají být zmatené, začíná zapomínat na důležité schůzky, přestává se orientovat v bytě, zapomíná, kam zrovna jde a co šla dělat. Říká, že má dobré a špatné dny, dokonce má i proslov, ve kterém popisuje, jak se cítí a jak se jí žije s nemocí. Její stav se zhoršuje čím dál víc, už nepoznává předměty ani osoby, neorientuje se v čase, nedokáže se vyjadřovat.

Film ukazuje, jak je těžký život s Alzheimerovou chorobou, nejen pro nemocného ale i pro jeho okolí.
Alice trpěla typem Alzheimerovy nemoci, který je dědičně přenosný. Měla velký progres - nemoc se zhoršovala během krátkého časového úseku.
Scénarista filmu Richard Glatzer trpěl Amyotrofickou laterální sklerózou, zemřel v roce 2015.

Zdroj: https://www.csfd.cz/film/364425-porad-jsem-to-ja/prehled/

Hvězdy nám nepřály

28. října 2017 v 18:04 | Denisa Ožďanová |  17 Umělecké dílo s tematikou ZP
Hazel a Gus jsou dva výjimeční teenageři, které spojuje kousavý humor, pohrdání konvencemi a především láska, co s nimi cloumá. Jejich vztah je o to neobvyklejší, že se seznámili a zamilovali během setkávání na sezeních podpůrné skupiny pro boj s rakovinou. Hazel Grace Lancasterové je šestnáct let. Má ráda (a zároveň toleruje) své někdy až příliš starostlivé rodiče a právě se zakoukala do mladíka jménem Gus Waters, který se na oplátku zamiloval do ní. Jak se sbližují, Hazel a Gus společně prožívají své obavy vyplývající z jejich zdravotních problémů a zároveň sdílí lásku ke knihám, včetně Hazelina oblíbeného románu Císařský neduh. Mnohokrát se marně snažila spojit s autorem knihy, samotářským Peterem Van Houtenem. Když se Gusovi podaří Van Houtena zkontaktovat, spisovatel je oba nečekaně pozve do Amsterdamu. Gus je rozhodnutý vzít Hazel na cestu, aby našla odpovědi na všechny otázky, které kdy ke knize měla. Ale odpovědi, které hledá, nepřichází od Petera Van Houtena. Přichází z velkého dobrodružství, které Hazel zažije s někým, koho se nebojí milovat a kdo jim oběma dal něco, co Hazel nazývá "Malou věčností - nekonečnem mezi sečtenými dny."

Moje levá noha

27. října 2017 v 17:58 | LSch |  17 Umělecké dílo s tematikou ZP
Christy Brown se narodil v roce 1933 jako prostřední ze sedmnácti dětí do rodiny chudého zedníka v irském Dublinu. Navzdory svému postižení (dyskinetická forma DMO), které tou dobou často znamenalo pro své nositele doživotní izolaci, Christy především díky laskavému a citlivému přístupu své maminky, sourozenců a doktora Collise (jednoho z průkopníků péče o děti s DMO v Irsku) vyrostl v úspěšného mladého muže. O tom, jak se naučil psát a malovat jedinou končetinou k tomu způsobilou - svou levou nohou, o starostech dospívání a uvědomování si své odlišnosti, o výpravě do Lurd, o první dublinské klinice zaměřené na rehabilitaci dětí s DMO, o své cestě k autorskému psaní … o tom všem Christy Brown vypráví ve své literárně velmi zdařilé autobiografii.

Film byl natočen v roce 1989 na základě stejnojmenné autobiografické knihy irského spisovatele Christyho Browna.
Herec Daniel Day-Lewis, pro nejlepší sžití se svou rolí, celé natáčení strávil, stejně jako postava Christyho Browna, jež ztvárnil, na invalidním vozíku a nezvedl se z něj ani během vlastního osobního volna. Štáb a spoluherci jej tedy museli mimo jiné o pauzách krmit.



Hana Hermannová

27. října 2017 v 17:48 | LSch |  17 Osobnost v UR
Hana Hermannová je považována za průkopníka hipoterapie v ČR. Pracuje v Psychiatrické léčebně v Bohnicích více než 20 let.
Koně byli její vášní už od dětství, jezdila ve stáji ve Velké Chuchli, pak ji ale osud zavedl na jinou cestu.
V roce 1986 se jí narodila postižená dcera. Když bylo dceři pět let, pronajala si koně z Kladrub a začala ji vozit. Aby ji neublížila, začala studovat fyzioterapii.
"Hipoterapie není sport, terapeut musí především rozumět zdravotním problémům malých i velkých pacientů a vědět, jak je léčit. Totéž platí i pro psychoterapii s pomocí koně, kdy terapeuté musí mít vzdělání psychologické nebo pedagogické. Pracuje se s člověkem a je důležité přesně vědět, jaký problém má, jak se léčí a koně tomu přizpůsobit."
Spolu s dalšími autory napsala v roce 2014 knihu zabývající se koněm jako základním terapeutickým prostředkem a hipoterapiíí jako léčebné a rehabilitační metody s názvem Základy hipoterapie.

Hipoterapie (slovo vzniklo složením slov HIPPOS - řecky kůň a THERAPY -terapie) je metoda fyzioterapie využívající přirozený pohyb koně v kroku jako stimul a rehabilitační prvek. Krok koně se promítá do trojrozměrného pohybu koňského hřbetu, který se stává pro terapii jedinečnou balanční plochou. Přenosem pohybových impulzů přes koňský hřbet na klienta, který na koni sedí či zaujímá jinou, jeho možnostem odpovídající polohu (vleže na břiše, s oporou o předloktí atd.), dochází k oslovení centrálního nervového systému - mozku. Ten musí nejen zpracovat vjemy o změnách, které nastávají při kontaktu s pohybujícím se koňským hřbetem, ale i vyslat adekvátní rozkazy k tomu, aby organizmus reagoval správně a v rámci rovnovážných reakcí. Díky tomu, že kůň má velice podobný pohybový stereotyp chůze jako člověk, nutíme tak centrální nervový systém pohybově znevýhodněného člověka zpracovávat a vysílat vjemy a příkazy, které by za normálních okolností vysílal při lidské chůzi. Je tak možno docílit pokroků právě v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých tam, kde je postižena koordinace, rovnováha a vývoj vzpřimování.

Hieronymus Lorm

27. října 2017 v 16:14 | LSch |  17 Historická osobnost se ZP
Hieronymus Lorm, občanským jménem Heinrich Landesmann, se narodil dne 9. srpna 1821 v Mikulově na Moravě. Rok po narození Hieronyma přesídlila jeho rodina do Vídně. V šestnácti letech ztratil Heinrich bez vnějšího podnětu během několika dní zcela sluch, brzy nato mu zeslábl i zrak. Musel se proto vzdát svého studia a vzdělávat se pouze soukromě.
Pro komunikaci s okolím se snažil naučit a využívat ruční abecedu, porovnával různé typy tehdejších ručních abeced, žádný z nich ho však plně neuspokojil. Vytvořil proto zcela nový systém, abecední řeč na bázi dotekových znaků. Byla rychle zvládnutelná a umožňovala a zjednodušovala komunikaci s ním.
Úpravy Lormovy dotekové abecedy provedla Aquina Anna Sedláčková. První českou verzi Lormovy dotekové abecedy sestavil Jan Špička (1872-1958), ředitel zemského ústavu pro nevidomé v Brně. Za základ považoval neustálý dotek rukou příjemce a mluvčího. U obtížně vnímatelných hmatových znaků používal místo doteků stisky.
Dnešní podoba české verze Lormovy abecedy vznikla na psychorehabilitačním setkání o.s. LORM v červnu r. 1993 společnou prací hluchoslepých účastníků a odborných pracovníků o.s. LORM. Zveřejněna byla v 1. čísle bulletinu "Doteky". Společnost LORM se rozhodla používat pro komunikaci hluchoslepých osob modifikovanou německou verzi Lormovy abecedy. Vedly k tomu následující důvody:
  • rychlost komunikace (jiný způsob dotekové abecedy, tzv. daktylotika, je pomalejší)
  • snadnost učení (vhodná pro děti i dospělé)
  • snadnost hmatového vnímání a orientace jednotlivých hmatových znaků
  • rozdíl ve frekvenci hlásek v českém a německém jazyce není výrazný


Prof. MUDr. PhDr. Miloš Sovák, DrSc.

22. října 2017 v 23:05 | ARybova |  17 Osobnost v UR
Prof. MUDr. PhDr. Miloš Sovák, DrSc. Se narodil 15. dubna 1905 v Bechyni a zemřel 29. září 1989. Byl lékař, univerzitní profesor a zakladatel československé logopedie

Po absolvování gymnázia v Táboře vystudoval lékařskou fakultu UK v Praze (1930), později také Filozofickou fakultu UK (1948). Po promoci přijal nabídku na místo asistenta na foniatrickém oddělení u prof. Seemana otorinolaryngologické kliniky prof. Přecechtěla ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kde působil 1931-1940.
Od roku 1932 do roku 1945 Sovák vykonával konziliární lékařskou péči v Pražském soukromém ústavu pro hluchoněmé v Praze na Smíchově.
Po skončení druhé světové války podnítil profesor Sovák zřízení školy pro nedoslýchavé, školy pro vadně mluvící a pro nemluvící a prosadil bezplatné přidělování sluchadel neslyšícím.

Roku 1946 založil Logopedický ústav hl.m. Prahy a 1970 Českou logopedickou společnost, kde začíná být zajišťována odborná příprava učitelů v nápravě vadné výslovnosti, na základě toho mohou vznikat i poradny pro nápravu vad řeči v jednotlivých obvodech hl. m. Prahy.
Stal se prvním vedoucím katedry speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě UK. Roku 1957 uspořádal v Praze Mezinárodní defektologickou konferenci, dále založil Mezinárodní komitét pro spolupráci v defektologii.

Zdroje:
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/milos-sovak-69198
http://referaty.atlas.sk/odborne-humanitne/pedagogika/19432/milos-sovak:-zivotopis
http://www.specpedagogika.cz/osobnosti-specialni-pedagogiky/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Sov%C3%A1k

Karel Slavoj Amerling

22. října 2017 v 21:45 | ADun |  17 Osobnost v UR
Výsledek obrázku pro Karel Slavoj Amerling
Významný představitel českého veřejného života v první polovině 19. století byl vlastenec, lékař a speciální pedagog. Vystudoval medicínu na pražské univerzitě a už za dob svých studií se stal asistentem slavného českého přírodovědce Jana Svatopluka Presla. Po několikaleté lékařské praxi byl v roce 1848 jmenován ředitelem české hlavní školy a později se stal také ředitelem učitelského ústavu, který byl zřízen při této škole.Pro své vlastenecké cítění musí v roce 1868 odejít do výslužby.Od roku 1871 bezplatně vykonává funkci ředitele ústavu pro slabomyslné a práci v ústavu se věnuje až dokonce svého života. Umírá 2. listopadu 1884.

K. S. Amerling založil a byl ředitelem prvního ústavu pro abnormální děti na Hradčanech - Ernestinum (1871), kde vychovával a vyučoval postižené spolu se svou manželkou. Své názory publikoval ve studii Ústav pro idioty spolku sv. Anny po dvanáctileté existenci v letech 1871 -1883.

Amerlingova publikační činnost se týká hlavně přírodních věd v samostatných publikacích a jejich popularizaci v podobě článků uveřejňovaných v nejrůznějších časopisech. V roce 1883 vychází v němčině jeho publikace o zkušenostech z dvanáctileté činnosti při výchově slabomyslných. Amerling se vedle diagnostiky slabomyslných (mentálně retardovaných) zabývá i jejich základním vzděláváním a výchovou ručních prací. Jeho diagnostika vychází z vlastních lékařských zpráv - chorobopopisů, kdy rozlišuje sedm typů slabomyslných podle jejich vzezření. Zvýšenou pozornost věnoval tělesným deformitám, studoval jejich chrup, nehty a vlasové víry.

Amerlingovo dělení se nezabývá otázkou vzdělavatelnosti a dnes je považováno, z hlediska speciální pedagogiky, za cenný historický počátek pokusů v diagnostice duševně handicapovaných jedinců. Na druhé straně vyučování ručním pracím, které v ústavu Amerling zavedl, je i z dnešního pohledu speciální pedagogiky krokem k socializaci (integraci) mentálně retardovaných osob. Chovanci se učili košíkářství, kartáčnictví, natěračství a Amerling propaguje i zařazení schopných chovanců do zemědělských prací.

Podobně se jeví i obraz denního režimu chovanců v ústavu, který rozlišuje 8 hodin spánku, 8 hodin přípravy a odpočinku a 8 hodin práce a učení. Pro příjemné probuzení se v ústavu, jako budíček, používají písně. Obsah vyučování se orientuje na získávání základních životních informací - potraviny, nákup, ošacení, ochrana zdraví a hygiena.

Prof. MUDr. Václav Vojta

22. října 2017 v 19:29 | Denisa Špačková |  17 Osobnost v UR
Václav Vojta (12. července 1917 - 12. září 2000)

Václav Vojta byl český a německý lékař, specializovaný dětský neurolog.

Po promoci roku 1948 nastoupil jako asistent na neurologické klinice
prof. Kamila Hennera, kde působil až do roku 1956, v tomto roce byl jmenován do vedení dětského neurologického oddělení na IV. klinice Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Zlomovým bodem byl rok 1954, kdy se Vojta začal věnovat v lázních Železnice výhradně dětským pacientům. Roku 1968 emigroval do Německa, kde dělal vědeckého pracovníka Ortopedické kliniky v Kolíně nad Rýnem. V roce 1975 odešel do Dětského centra náchazejícího se v Mnichově, kde působil do roku 1995, kdy oficiálně ukončil svou profesní činnost.

Vypracoval metodu Aktivační systém reflexní lokomoce nazývaný též jako Vojtova metoda, používaný primárně k léčbě dětí s mozkovou obrnou. V současnosti má tato metoda své místo i ve fyzioterapii např. u ortopedických, interních a posttraumatických diagnoz v dětském i dospělém věku.

Použitím metody reflexní lokomoce lze u pacientů s poškozeným centrálním nervovým systémem a pohybovým aparátem znovu dosáhnout základních pohybových modelů (opět je zpřístupnit), jsou aktivovány reflexním způsobem. Reflex se ve smyslu reflexní lokomoce vztahuje na stimuly používané v rámci terapie a na jejich definované a konstantní pohybové odpovědi, které se objevují "automaticky".
Během terapie vytváří terapeut u pacienta, který leží v poloze na břiše, zádech nebo boku, cílený tlak na určité zony na těle. Tyto podněty vyvolávají u lidí v jakémkoliv věku automaticky, tedy bez vědomé spolupráce dotyčné osoby, 2 pohybové komplexy:
reflexní plazení v poloze na břiše, které vede k určitému druhu plazivého pohybu a reflexní otáčení z polohy na zádech a na boku, které přechází do pohybu na všech čtyřech.
V rámci reflexní lokomoce dojde ke koordinované rytmické aktivaci kompletního kosterního svalstva a oslovení různých řídících úrovní centrálního nervového systému.
Na základě použití Vojtovy metody v terapii se u pacienta aktivují - nevědomě používané- svalové funkce, potřebné pro spontánní pohyby v každodenním životě.
Vojta předpokládal, že u pacienta dojde na základě opakované aktivace těchto reflexních pohybů k uvolnění nebo novému propojení funkčně blokovaných nervových spojů mezi mozkem a míchou.

Působil také na poliklinice na Karlově náměstí, a podílel se i na výuce lékařů a fyzioterapeutů v Praze a na výuce na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Byl držitelem mnoha ocenění, mezi které patří i cena Heinricha Heineho, nejvyšší vyznamenání Německé ortopedické společnosti.

Spolu se svými německými kolegy založil v roce 1984 Mezinárodní Vojtovu společnost, která provádí výzkum a organizuje školení lokomočního principu v diagnostice a terapii např. ve Francii, Norsku, Itálii, Španělsku, Česku a Slovensku.
Během svého života publikoval více než 100 vědeckých prací, jeho nejznámější knihy: Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku a Vojtův princip, byly přeloženy do mnoha světových jazyků.

Zdroje:
https://www.vojta.com/cs/vojtuv-princip/vojtova-terapie
https://www.fyzioklinika.cz/clanky-o-zdravi/prof-mudr-vaclav-vojta-drsc

Oskar Picht

22. října 2017 v 15:02 | JaSu |  17 Osobnost v UR
Oskar Picht se narodil 27.5.1871 v Pasewalk a zemřel 15.8.1945 v Rehbrücke. Byl německý učitel, konstruktér psacích strojů pro nevidomé, propagátor vzdělání nevidomých.
Narodil se v rodině pekaře s dlouholetou tradicí, předpokládalo se, že i on se stane v dospělosti pekařem. Avšak se brzy projevil jeho vysoký intelekt, a proto po dokončení povinné školní docházky nastoupil na učitelský seminář, který úspěšně dokončil. V roce 1897 vstupuje do kurzu, který pořádalo vedení ústavu pro nevidomé ve Steglitzu. Kurz byl zaměřený pro osoby, které se chtějí věnovat vzdělávání nevidomých. Po úspěšném dokončení kurzu nastupuje Oskar Picht na místo učitele v místním ústavu pro nevidomé,
zde působil do roku 1912, kdy odchází do Ústavu pro nevidomé v Bromberku na pozici ředitele. Avšak po 8 letech, roku 1920, se do Steglitz vrací a je jmenován ředitelem, na této pozici působil 13 let.
Na svém psacím stroji pro nevidomé začal pracovat již v době, kdy začínal pracovat jako učitel pro nevidomé, avšak první patent pochází až z roku 1901, poté psací stroj dále vylepšoval a po prvním patentu následovalo dalších devět. Pichtův psací stroj, Funguje na principu bodů vyražených do materiálu, které nevidomý je schopen vnímat hmatem. Vynález přispěl k normalizaci brailleského písma co do velikosti, vzájemných vztahů jednotlivých bodů i vzdálenosti písmen.
Oskar Picht se také zasloužil o propagaci problému zrakově postižených. Propagaci přispěl zejména natočením prvního filmu o životě a potřebách nevidomých, dále psal články do novin a pořádal přednášky na toto téma.
I přes to, že v dnešní době se již psací stroje téměř nepoužívají a jsou nahrazovány počítači, ve své době byly nepostradatelnou součástí při vzdělávání lidí se zrakovým postižením.


Zdroje
http://www.rozhlas.cz/cesky/puvodslov/_zprava/pichtuv-psaci-stroj--1349698
http://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=785

Otto Bock

22. října 2017 v 13:04 | VeSn |  17 Osobnost v UR
Otto Bock
(1881 - 1960)

Otto Bock byl člověk, který významně zasáhl do vývoje ortopedické protetiky a ovlivňuje ji do dnes. Sice už máme jiné materiály, technologie i poznatky, ale principy, které přinesl pan Otto Bock, využíváme stále i necelých šedesát let po jeho smrti.

První světová válka za sebou nechala velké množství raněných s amputací končetiny. Ortopedický technik Otto Bock tedy přišel s myšlenkou vyrábět protézy ze sériových komponentů, které se pak postiženému skládají na míru s individuálně vyrobeným lůžkem. Stal se tedy průkopníkem modulárního systému.
Otto Bock byl ten, kdo do výroby protéz zavedl interdisciplinární tým odborníků, aby protézy každému pacientovi co nejlépe sloužily. A byl zároveň tím, kdo s kolegy podnikal výzkumy biomechaniky a studie chůze, aby stavba protézy mohla být co nejdokonalejší.

Ottu Bockovi vždy nesmírně záleželo na tom, aby se pacient s protézou naučil správně zacházet, aby technik znal dokonale stavbu protézy i poslední výsledky výzkumů. Už tehdy pořádal školení pro techniky, vydával názorné návody a instruktáže.
Úspěch Otto Bocka a jeho společnosti tkvěl mimo jiné v tom, že dokázal poskytovat praktické informace ortopedickým technikům a požadoval přímý kontakt s amputovanými, aby zaručil správné zacházení s pomůckami.

Archivní snímky jeho rodiny ukazují propagační materiály, kde amputovaní jezdí na motorce či na kole nebo i tancují. Zakladateli firmy nešlo jen o vyrobení pomůcky. Už tehdy chtěl přinášet kvalitu pro život.

Otto Bock i jako majitel firmy s potěšením učil mladé techniky, hovořil osobně s amputovanými, pořádal exkurze a výlety se zaměstnanci i se zákazníky. Jeho individuální, osobní a přátelskýpřístup dodržuje firma dodnes.

Zdroj: https://mojeproteza.cz/otto-bock/kdo-byl-otto-bock/

Ing. Jana Hrdá

20. října 2017 v 11:10 | Nikola Krumbholcová |  17 Osobnost v UR
Ing. Jana Hrdá se narodila 2. prosince, byla křesťanka, aktivistka, zakladatelka a propagátorka osobní asistence pro osoby se zdravotním postižením v tehdejším Československu a Česku. Byla zemědělskou inženýrkou. Roku 1982 jí život změnila autonehoda, po které zůstala ochrnutá od ramen dolů. Následně po ochrnutí svedla boj s tehdejší státní mocí o odebrání svých dětí do ústavní péče, obě děti jí nakonec byly svěřeny do péče a úspěšně je vychovala. Od roku 1986 byla rozvedená.
Spolupodílela se na založení Pražské organizace vozíčkářů a významně se podílela na prosazení zákona o sociálních službách v Česku, v rámci kterého vznikl příspěvek na péči. Byla místopředsedkyní Národní rady osob se zdravotním postižením, dále předsedala Pražské krajské radě osob se zdravotním postižením a Asociaci pro osobní asistenci. Od roku 2010 působila ve Vládním výboru pro zdravotně postižené občany. Pracovala také jako inspektorka kvality sociálních služeb, novinářka s mezinárodním působením, vyučovala na kurzech o osobní asistenci pro pracovníky sociálních službách, pečující i osoby s postižením. Napsala 2 knihy, řady brožurek, článků a informačních letáků spojených s osobní asistencí. Jako první v roce 1995 získala cenu Výboru dobré vůle Cenu Olgy Havlové

Tři měsíce bojovala s rakovinou tlustého střeva, které nakonec podlehla 5. srpna 2014. Po celý život měla u sebe 24 hodin denně své osobní asistentky.

Louis Braille

20. října 2017 v 10:06 | MarVad |  17 Osobnost v UR
Louis Braille se narodil roku 1809 ve Francii a zemřel na tuberkulózu ve svých 43 letech v Paříži. Byl francouzským učitelem a vynálezcem systému psaní pro nevidomé a lidi se zrakovým postižením. Tento systém zůstal od jeho vynalezení téměř nedotčený dodnes a je po světě známý jako Braillovo písmo.

Nevidomým byl od svého raného dětství, kdy měl nehodu v otcově dílně. Ve škole patřil mezi úspěšné studenty a dostal stipendium na studium v Institutu des Jeunes Aveugles (Královský institut pro slepou mládež) v Paříži. Během tohoto studia začal pracovat na systému taktilního kódu - vyražených bodů, který by umožnil nevidomým lidem rychle číst a psát. Jeho práce byla inspirována kapitánem Charlesem Barbierem, vojenským kryptografem, který vytvořil vojenský systém nočního psaní založený na dvanácti bodech. Na základech právě jeho práce vytvořil Braille své dílo o šesti bodech, které svým kolegům představil poprvé roku 1824.

Svou první knihu pro nevidomé vydal roku 1829 a v roce 1837 obohatil své vynalezené písmo o znaménka pro zápis matematických symbolů a hudby.

Roku 1916 bylo Braillovo písmo oficiálně přijato školami pro nevidomé ve Spojených státech a v roce 1932 začal tento systém používat celý svět.

Zdroje:

Rain Man

18. října 2017 v 18:17 | MarZal |  17 Umělecké dílo s tematikou ZP

Rain Man je americké drama z roku 1988 režírované Barrym Levinsonem. Film získal čtyři Oscary za nejlepší film, režii, scénář a pro nejlepšího herce v hlavní roli, kterou ztvárnil Dustin Hoffman.

Mladík Charlie Babbit (Tom Cruise) se dozví, že mu zemřel otec a že zdědil polovinu jeho majetku, ale neví, komu připadla ta druhá polovina. Tak se svou přítelkyní zjistí, že má staršího bratra Raymonda Babbita (Dustin Hoffman), který trpí autismem. Charlie se ho rozhodne unést z léčebny Wallbrook k sobě domů, ale jelikož bydlí až v Los Angeles, tak se rozhodne letět se svým bratrem letadlem. Jenomže jeho bratr není takový blb jak vypadá, umí si zapamatovat, kdy se stala jaká havárie letadla a jakého typu a od jaké společnosti. Poprvé totiž horkokrevného Charlieho přivede na pokraj jeho trpělivosti a pak ho kompletně vtáhne do svého egocentrického světa. Tím pádem začne protestovat a musí jet autem. Nesentimentální cesta však pro oba bratry Babbittovy znamená víc, než jen překonání vzdálenosti mezi dvěma místy. Jde o sblížení dvou nesmírně odlišných lidí v "hluboce dojímavém a silném filmu". Charlie spolu s Raymondem zažijí chvíle, kdy například vyhrají v Black Jacku spoustu peněz díky Raymondovu umění "počítání karet". Nakonec se Charlie se svým bratrem sblíží, ale do toho přijde doktor, který léta ošetřoval Raymonda a vezme si ho zpátky do léčebny Wallbrook.

Film ukazuje stereotypii lidí s autismem, kdy např. Raymond na minutu odpočítává začátek jeho oblíbených televizních seriálů, chce jít spát vždy ve 23. hodin a vyžaduje mít postel pod oknem, ale i jeho matematické nadání, kdy servírka rozsype párátka a Raymond jediným pohledem spočítá, že jich je 246.
Zdroje: