Říjen 2016

Bobath

29. října 2016 v 18:00 | JiřinaK |  16 Osobnost UR

Berta Ottilie Busse se narodila 5.12.1907 v Berlíně, v mládí se věnovala gymnastice. V roce 1938 po vzestupu antisemitismu kvůli svému původu emigrovala do Anglie, kde se setkala s dávným přítelem Karlem Bobathem, neurofyziologem, a po třech letech se za něj provdala.

Bertha v Londýně působila jako masérka a gymnastická instruktorka, roku 1941 získala zaměstnání v nemocnici pro děti a začala studovat fyzioterapii. O dva roky později, při léčbě portrétního malíře Simona Elwese po mozkové mrtvici, začala rozvíjet jiný způsob léčby spasticity u pacientů s hemiplegií. Na základě nově nabytých zkušeností rozvinula tuto myšlenku také v rámci terapie dětí se spastickou formou dětské mozkové obrny.

Bobath koncept byl poprvé popsán v roce 1948. Následně si Berta s manželem otevřela vlastní kliniku the Western Cerebral Palsy Centre, kde pokračovala v práci s dětmi i dospělými. Na klinice také probíhaly kurzy pro lékaře a kvalifikované terapeuty, kteří se chtěli dozvědět více o jejich metodě. V roce 1965 vydala o své metodě knihu a o deset let později se klinika stala "Bobath Clinic". Spolu s manželem získali za svůj život několik ocenění a řádů.

Na počátku se Bobathova metoda zaměřovala na obnovení schopnosti běžného pohybu pomocí přeučení. Od té doby byly do přístupu začleněny nové informace o neuroplasticitě, motorickém učení a motorické kontrole. Terapeuti praktikující Bobath koncept dnes si dávají za cíl rozvíjení optimálních pohybových schémat, místo usilování o zcela "normální" pohybová schémata.

Terapeut, vycházející z Bobath konceptu, na základě podrobného vyšetření, během kterého se zaměřuje na to, co dítě dovede bez dopomoci, s dopomocí, co nedovede a dle kvality tonu a pohybu stanovuje svůj léčebný plán a cíl. Tohoto cíle dosahuje za použití terapeutických nástrojů, které aplikuje velice cíleně a při tom vždy vnímá reakce pacienta na tyto techniky. Podle nich aktuálně mění a přizpůsobuje svou terapii. Provádí handling za použití jeho jednotlivých technik, které jsou zaměřeny především k tomu, aby příznivě ovlivnily patologický tonus pacienta, usnadnily dítěti provést pohyb co nejsprávněji a nejsnadněji. Terapeut neučí dítě pohybům, ale dělá vše pro to, aby pacient mohl pohyb sám co nejsprávněji provést. Veškerá terapie je prováděna v rámci funkční situace. Snahou terapeuta je umožnit dítěti získat novou sensomotorickou zkušenost a tím příznivě posunout jeho vývoj vpřed. Terapeut často používá četné pomůcky k dosažení zamýšleného cíle (míče, válce, lavičky, labilní plochy atd.)

zdroje:

The Road Within

28. října 2016 v 18:07 | M. Janochová |  16 ZP v uměleckém díle
OUTsideři (2014)

Hlavní hrdina, Vincent, trpí Tourettovým syndromem. Po smrti jeho matky se jeho otec rozhodne ho dát do nápravného zařízení, kde by mu měli pomoct naučit jeho tiky ovládat. Vincent dostane za spolubydlícího Alexe, který trpí obsedantne-kompulzivní poruchou a seznámí se s Marií, která trpí anorexií. Marie ukradne vedoucí zařízení klíče od auta a společně s Vincentem se chtějí vydat k oceánu, který Vincent viděl na fotce, kde byla jeho matka. Na cestu ukradne CD Bacha svého spolubydlícího, který si to ale uvědomí a chce o nich povědět vedoucí. Aby je neprozradil, Vincent s Marií Alexe prakticky unesou. O útěku dětí se dozvídá vedoucí a okamžitě informuje Vincentova otce. Společně se za nimi rozjedou a několikrát je málem chytí. Trojice ale nakonec k oceánu přece jen dorazí.


Během filmu bylo zajímavé sledovat, jak na Vincenta a Alexe má výlet mnohem lepší efekt, než pobyt v léčebně. Ke konci filmu byl Vincent schopen konfrontovat svého otce bez větších tiků, což mi přišlo až skoro podezřelé. Nebyla jsem si jistá, jestli na něj mělo uplynulých pár dní takový efekt, nebo jen režisér chtěl přikládat větší důraz na emociální stránku filmu a proto snížil četnost Vincentových tiků… Konec by podle mě mohl být lepší, podle mě zůstalo několik nezodpovězených otázek - zejména ohledně života Marie -, na které bych ráda znala odpověď.

Borůvka Borovany

28. října 2016 v 18:03 | M. Janochová |  16 Organizace UR v místě bydliště
Borůvka je občanské sdružení, které se zaměřuje na rodiny s těžce tělesně postiženými dětmi, seniory a osoby se zdravotním postižením. Cílem sdružení je poskytovat takové služby v regionu, které zde nejsou a které nikdo neposkytuje. Snaží se vytvářet rodinné prostředí, ve kterém se budou lidé s handicapem cítit dobře a spokojeně.

Služby:

Pečovatelská služba pro seniory a zdravotně postižené
Jedná se o místní terénní službu, která se soustředí na pomoc seniorům a zdravotně postiženým přímo v jejich domácnostech. Zahrnuje hlavně péči o trvale ležící klienty, pomoc s drobnými domácími pracemi, které klient s postižením sám nezvládne, odvozy k lékaři, rehabilitaci a dovozy obědů z vlastní kuchyně.

Letní tábory pro těžce tělesně postižené
Tyto tábory jsou určené pro rodiny s tělesně postiženými dětmi, kdy na jeden týden svěří organizaci postižené dítě do péče. Od pondělí do neděle je mu zajištěno ubytování, stravování, pravidelné podávání léků a především volnočasová aktivita zaměřená na pobyt venku.

Týdenní nácvikové kurzy pro tělesně postižené

Školka pro seniory

Zdroje:
http://www.vodnikapky.cz/eag_cz/page/543867400957228673_856950638371781791~864861197726097763_936963838865370483,cz.html
http://www.boruvka-borovany.cz/o-boruvce/co-nabizime
https://givt.cz/boruvka-borovany

Thomas Hopkins Gallaudet

28. října 2016 v 17:36 | M. Janochová |  16 Osobnost UR
Reverend Thomas Hopkins Gallaudet se narodil 10. prosince 1787 ve Philadelphii. Studoval na univerzitě Yale, kde získal bakalářský diplom už v 17ti letech a následně pokračoval v magisterském studiu.Po skončení studií nevěděl, jakou kariéru si má zvolit, protože měl příliš mnoho zájmů. Po váhání se rozhodl zúčastnit dvouletého teologického semináře, který dokončil, a stal se kazatelem. Po seznámení se s devítiletou Alicí Cogswellovou se začal zajímat o vzdělávání neslyšících studentů a odjel do Evropy studovat různé metody. V Paříži se seznámil s Laurentem Clerecem a Jeanem Massiem, od kterých se učil znakový jazyk.
Společně s Laurentem Clerencem se Gallaudet vrátil do Ameriky a procestovali Novou Anglii, aby získali finanční prostředky na založení školy pro sluchově postižené děti. V roce 1817 úspěšně založili Americkou školu pro neslyšící - American School for Deaf v Hartfordu, ve státě Connecticut. Byla to první taková instituce v Severní Americe.
Gallaudet se oženil s jednou z jeho bývalých studentek, Sophií Fowlerovou, se kterou měl celkem 8 dětí. Zemřel v roce 1851 ve věku 63 let a jeho syn, Edward Miner Gallaudet pokračoval v jeho práci a založil první univerzitu pro neslyšící, která se od roku 1986 jmenuje Gallaudetova univerzita.

Zdroje:
http://www.deafland.cz/language/vite/home_gallaudet.html
http://www.biography.com/people/thomas-gallaudet-9305354#synopsis
http://www.lifeprint.com/asl101/pages-layout/gallaudet-thomas-hopkins3.htm

Osmý den

23. října 2016 v 19:31 | Uhlířová |  Umělecké dílo s tématem ZP
Příběh dvou mužů z odlišných světů, kteří se setkají na silnici jednoho deštivého večera, kdy se jedna z hlavních postav, neuspěšný otec z rozpadlé rodiny rozhodne v autě spáchat sebevraždu a díky tomu potká muže s Downovým syndromem, který uprchl z ústavu, rozhodnut jet za svojí mrtvou matkou. Nešťastný manažer není schopen řešit ani svůj vlastní život natož, aby měl nějakou trpělivost s problémy postiženého Georgea. Ovšem paličatý George se nedá jakýmkoliv způsobem přesvědčit a tvrdí, že bydlí v ulici Třešňová 18, v domě svojí matky...Otec dvou dcer zažije s Georgem dosti strastiplných chvil avšak Georgova dětská naivita a hlavně srdečnost způsobí, že si tohoto muže nakonec manažer oblíbí a nenechá ho napospas světu, kde lidi nemají pro nikoho takového pochopení. Postižený George zase dá svému zachránci chuť do života a pomůže mu zlepšit své vztahy s dcerami...I přes pozitivní závěr končí film poněkud tragicky...

Film se mi líbil především díky výkonu Pascala Duquenna, který ztvárnil roli Georga a krásně tak v mnoha scénách ukázal, jací často lidé s downovým syndromem jsou, a jak vnímají svět. Pascal Duquenne obdržel za svůj výkon ve filmu Osmý den Cenu za mužský herecký výkon na MFF v Cannes 1996.

Joseph Hubertus Pilates

19. října 2016 v 9:52 | Doležalová T. |  16 Osobnost UR

Jmenuji se Sam

13. října 2016 v 18:35 | Marie Mašková |  16 ZP v uměleckém díle
Jmenuji se Sam (anglicky I Am Sam) je film režisérky Jessie Nelson z roku 2001. Tento film vypráví příběh Sama Dawsona (Sean Penn), jehož mentální úroveň se pohybuje na úrovni sedmiletého dítěte. Má práci v kavárně, kde utírá stoly a rovná cukřenky, ale jemu tato práce stačí a je v ní spokojený. Jeho život je jednoduchý, potrpí si na rituály (každou první středu v měsíci má filmový večer s rovněž mentálně zaostalými kamarády, na snídaně chodí na palačinky do stejného podniku,…), na některé věci si se svým handicapem vystačí, na některé už potřebuje pomoc.
Do jeho tak stereotypního, však krásného a jednoduchého života, se připlete žena bez domova, kterou u sebe ve své dobrotivosti ubytuje. O 9 měsíců později mu tato žena přivede na svět holčičku a poté uteče. A protože Sam miluje skupinu Beatles, pojmenuje svou dceru podle jejich písně Lucy in the sky with diamonds - Lucy Diamond Dawsonová (Dakota Fanning). I přes počáteční problémy s výchovou malého miminka je Sam nejšťastnějším otcem na světě. Jeho jednoduchá mysl stačí k výchově tak malého dítěte.
Ale co když jednou Lucy oslaví osmé narozeniny? Bude poté ona vychovávat jeho? Takové myšlenky ani jednoho z nich netrápí, ale na oslavě sedmých narozenin se všechno zvrtne a malou Lucy odvede sociální služba. A tak začíná dlouhý boj Sama o jeho malou dcerku. Proti němu však hovoří spousta faktů. Jeho mentální úroveň, jak už bylo zmíněno, je na úrovni sedmiletého dítěte. Ve výchově dítěte bude zajisté chybět matka. Jak bude Sam ze svého platu "uklízeče" platit školu a koníčky? A spousta dalších problémů, které se staví před Sama. Úplnou náhodou se mu podaří zajistit si přízeň jedné z nejlepších právniček Rity Harrison Williamsové (Michelle Pfeiffer), která, když má 3 jména, podle jeho kamarádů, musí být nejlepší.
Toto strhující dílo o otcovské lásce vás až do konce nepustí od obrazovky. Jak dopadne boj otce o svou dceru. Zvítězí stát a bude Lucy přidělena do péče pěstounů? Anebo soud přesvědčí Lucyina věta, že "vše, co potřebuješ je láska", a soud dá přednost zachování rodiny? Nerada bych prozradila konec, a proto všem doporučuji se na tento film podívat.
Z: http://www.csfd.cz/film/15340-jmenuji-se-sam/prehled/
http://www.fdb.cz/film/jmenuji-se-sam-i-am-sam/32823
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jmenuji_se_Sam

Kurz negativního myšlení

11. října 2016 v 8:19 | Dominika Martínková |  16 ZP v uměleckém díle
Kurz negativního myšlení

Bard Breien

Divadelní adaptace na motivy norského filmu

Režisér:Daniel Hrbek
Hrají: Michal Dlouhý,Kristýna Frejová, Apolena Veldová,Miroslav Hruška, Eva Josefíková,Kamil Halbich,Jaroslava Pokorná/Daniela Bakerová
Premiéra ve Švandově Divadle: 27.4.2010



Sociální centrum Kamínek

10. října 2016 v 22:55 | Bartoňová |  16 Organizace UR v místě bydliště
Poskytovatelem služeb je Občanské sdružení Světlo Kadaň , které se zabývá primární, sekundární a terciární prevencí drogových závislostí, terénní prací v sociálně vyloučených lokalitách a poskytováním služeb v rámci nízkoprahového zařízení pro děti a mládež.


Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež ve věku od 15 do 26 let
Hlavním cílem služby je usilovat o předcházení nebo snižování sociálních rizik mládeže ve věku od 15 do 26 let. Mládeži, která se ocitla v nepříznivé sociální situaci, je ohrožena sociálně nežádoucími jevy, je poskytována možnost zepšení kvality života pomocí:budování vzájemné důvěry
  • podpory sociálního začlenění do skupiny vrstevníků, do dění místní komunity, i do společnosti
  • zvyšování sociálních schopností a dovedností (pomoc se zpracováním životopisu, motivačního dopisu, výběr vhodného oboru na střední či vysoké škole)
  • zajištění podmínek pro společensky přijatelné volnočasové aktivity (CHLMF - Pouliční liga a Pecka Cup)
  • pracovně výchovná činnost
  • zajištění podmínek pro přiměřené vzdělávání (tiskárna, internet, odborná literatura)
  • podpora ve zvládání obtížných životních situací
  • zprostředkování kontaktů pro lepší orientaci ve společenských a pracovních vztazích
  • pomoc při uplatňování práv, při obstarávání osobních záležitostí
  • získávat pracovní návyky a dovednosti

Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi
Cílem je pomáhat rodinám s dětmi, které jsou sociálně znevýhodněné či zdravotně postižené. Služba pomáhá při zkvalitňování života těchto rodin a rovněž napomáhá jejich zapojení do společnosti a na trh práce. Snahou je o dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti.
  • přispět k sociálnímu začlenění rodiny s dětmi při individuálních či skupinových sezeních
  • aktivizovat rodiny s dětmi k využívání vlastních schopností při řešení problémů (tvořivé dílničky, kurzy vaření)
  • výchovně a preventivně působit v oblasti sociálně patologických jevů (kurzy první pomoci, přednášky o závislostech)
  • aktivizovat smysluplné využití volného času
  • aktivně spolupracovat, podporovat a poskytovat poradenství při řešení aktuálních problémů

http://www.svetlokadanzs.cz/, http://www.chlmf.cz/

Karel Lewit

10. října 2016 v 21:54 | VerMal |  16 Osobnost UR
Karel Lewit narozen 25. 4. 1916, Lublaň - 2. 10. 2014. Byl to významný neurolog, zakladatel moderní funkční diagnostiky a léčby vertebrogenních onemocnění a manuální a reflexní terapie v bývalém Československu.
Syn MUDr. Egona a Hedviky Lewitových přišel na svět v Lublani, kde jeho otec sloužil v infekční nemocnici, od konce 1. světové války pracoval v Praze. V roce 1934 Lewit vychodil gymnázium (Štěpánská ulice) v Praze, potom studoval na lékařské fakultě. Studium přerušil včasnou emigrací do Paříže, kde mohl pracovat v nemocnici Bichat (chirurg). Po propuknutí 2. světové války se přihlásil do zahraničního odboje, v říjnu 1939 nastoupil do Agdu do 1. pěšího pluku jako zdravotník. V červenci 1945 byl demobilizován a hned nastoupil na lékařskou fakultu, aby dostudoval, v červenci 1946 dosáhl doktorátu a mohl realizovat svůj sen - dostal se na neurologickou kliniku akademika Hennera. Tam se rychle profilizoval za vedení Černého na páteř "ploténky" a záhy na to na neuroradiologii u prof. Jirouta. Oběma směrům, které se daly dobře skloubit, už zůstal věrný.
Začal experimentovat s ruční trakcí a od roku 1951 s manipulační léčbou pod vlivem chiropraktických technik. Když poznal význam těchto technik v rámci rehabilitace, rozhodl se pro jejich vyučování. Spolupráce s prof. Jandou, doc. Vélem a také s prof. Jiroutem měla podstatnou úlohu. Vyvinulo se to, co se ve světě nazýván Pražskou školou. Byl nucen napsat učebnici, která byla také jeho doktorskou prací. Postupně se stala mezinárodní učebnicí.
Prof. Karel Lewit publikoval až do pozdního stáří. Je autorem celkem asi 200 publikací. Jeho nejznámější knihou je souhrnné pojednání nazvané Manipulační léčba v myoskeletální medicíně, které vyšlo v roce 2003 již v pátém zcela přepracovaném vydání.
V létě 2012 ukončil svou ordinaci Neurologie a myoskeletální medicíny a stal se z něj dle jeho slov "profesionální důchodce". Občas dle vlastních sil přijímal ještě pacienty v ordinaci naproti svému domu
Konference k nedožitým 100. narozeninám prof. Karla Lewita se uskutečnila v dubnu 2016 v Centru komplexní péče Dobřichovice.

Jejími cíli bylo: připomenout významnou osobnost prof. Lewita v oboru rehabilitace a to i na světové úrovni. Upozornit na to, že jeho nadčasové myšlenky se stále rozvíjí a jsou používány k léčení mnoha pacientů v České republice i v zahraničí, prezentovat Nadační fond Karla Lewita.

Jan Kašpar (herec)

10. října 2016 v 19:56 | Dominika Martínková |  16 Historická osobnost se ZP
Jan Kašpar

český divadelní a filmový herec

Narodil se 6. září 1952 v Praze do rodiny dělníka v ČKD ve Zlíchově. Pod tímto vlivem se vyučil provozním zámečníkem, této profesi se však nikdy nevěnoval. Ihned po studiu nastoupil jako kulisák v Městských divadlech pražských.
Po návratu z vojenské služby, roku 1975, nastoupil jako kulisák v Divadle Járy Cimrmana Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Zde působil od roku 1985 také jako herec v cimrmanovských hrách.

Během normalizace se řadil mezi skupinu disidentů, byl blízkým přítelem Olgy Havlové, dle mnohých zdrojů se mezi nimi dokonce rozvinul milostný vztah, který trval do druhé poloviny 80. let, kdy byl ze strany Olgy Havlové ukončen. Jan Kašpar mimo jiné spolupracoval také s tajným Divadlem na tahu, kde rovněž účinkoval ve známé utajené premiéře "Žebrácké opery" Václava Havla 1. 11. 1975 v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích, jako kapsář Harry Filch.

V dubnu roku 1988 utrpěl Jan Kašpar v Jižních Čechách při prořezávání stromu vážný úraz míchy, kvůli kterému byl natrvalo připoután na invalidní vozík.
Tuto indispozici však Zdeněk Svěrák spolu s Ladislavem Smoljakem přizpůsobili ke svým hrám, díky čemuž mohl Jan Kašpar v hereckých hrách pokračovat.

Po úrazu se zotavoval v rehabilitačním centru v Kladrubech, po roce 1989 se začal sám angažovat ve svazcích pro pomoc postiženým a ochrnutým. Z dobrovolníků, tvořící později Svaz paraplegiků, se za účasti Zdeňka Svěráka podařilo v roce 1994 vytvořit centrum Paraple. Jedná se o nestátní neziskovou organizaci, která se věnuje pomoci lidem ochrnutým vinou poškození míchy, ať už následkem úrazu, či onemocněním v průběhu života.
Organizace zároveň pomáhá i rodinám postižených, překonat těžkou životní situaci. Pomoc centra ročně využije až 1500 vozíčkářů.

Jan Kašpar se věnoval herectví až do konce svého života, dokonce ještě 9. května jako již vážně nemocný, měsíc před svou smrtí, si zahrál svou poslední roli ve hře "Dlouhý, Široký a Krátkozraký". Zemřel 11. června 2013 v Praze, kdy mu bylo necelých 61 let.


Divadelní role:
•Afrika - Náčelník Líná huba
•Blaník - Smil Flek z Nohavic
•České nebe - Praotec Čech
•Dlouhý, Široký a Krátkozraký - Král, Děd Vševěd
•Dobytí severního pólu - Náčelník
•Němý Bobeš - Papoušek
•Posel z Liptákova - Otec, Hlavsa
•Švestka - Sváťa Pulec
•Vražda v salónním kupé - továrník Bierhanzel
•Záskok - Principál

Filmové role:
•Vrchní, prchni! (1980) - vrchní u Žáby
•Rozpuštěný a vypuštěný (1984) - agent Ziegler
•Vesničko má středisková (1985) - řidič nakladače
•Vratné lahve (2007) - penzista

Zdroje:
www.csfd.cz/tvurce/11360-jan-kaspar/
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Jan_Ka%C5%A1_(herec)

Jana Hrdá

10. října 2016 v 19:56 | Čípková K. |  16 Osobnost UR
Ing. Jana Hrdá (2. prosince 1952 - 5. srpna 2014) byla křesťankou, aktivistkou, zakladatelkou a propagátorkou osobní asistence pro osoby se zdravotním postižením v tehdejším Československu a Česku. Původním povoláním byla zemědělská inženýrka, nicméně její život dramaticky změnila v roce 1982 autonehoda, po níž ochrnula od ramen dolů vlivem zranění páteře. Následně po ochrnutí úspěšně svedla boj s tehdejší státní mocí o odebrání svých dětí do ústavní péče. Přes všechna očekávání jí byly obě děti svěřeny do péče a úspěšně je vychovala.

Po roce 1990 se spolupodílela na založení Pražské organizace vozíčkářů. Významně se spolupodílela na prosazení zákona o sociálních službách v Česku, v rámci kterého vznikl tzv. příspěvek na péči. Byla místopředsedkyní Národní rady osob se zdravotním postižením, dále předsedala Pražské krajské radě osob se zdravotním postižením a Asociaci pro osobní asistenci. Od roku 2010 působila ve Vládním výboru pro zdravotně postižené občany. Také pracovala jako inspektorka kvality sociálních služeb, novinářka s mezinárodním působením, vyučovala na kurzech o osobní asistenci pro pracovníky v sociálních službách, pečující i osoby s postižením. Byla autorkou autobiografické knihy Hospodin je náš pastýř, knihy Pominutí a řady brožurek, článků a informačních letáků spojených s osobní asistencí. Jako první v roce 1995 získala cenu Výboru dobré vůle Cenu Olgy Havlové.


Zemřela po tři měsíce trvajícím boji s rakovinou tlustého střeva v Hospicu Dobrého pastýře v Čerčanech. Vyjma pár dní, kdy byla po operacích v umělém spánku, měla po celý život u sebe 24 hodin denně své osobní asistentky - chůvičky.

Martin Zach

10. října 2016 v 19:53 | Čípková K. |  16 Historická osobnost se ZP
Mgr. Martin Zach se narodil 13. listopadu 1985 ve Vrchlabí v Podkrkonoší a nebylo tedy překvapením, že dostal do vínku lásku k zimním sportům, konkrétně běžeckému lyžování. Tomu se věnoval závodně spoustu let, dokonce reprezentoval ČR a nepochybně v něm tedy byl velmi úspěšný - ostatně i proto vystudoval střední školu nikoliv v místě bydliště, ale gymnázium v Novém Městě na Moravě, mecce všech běžkařů.

S vrcholovým sportem skončil z důvodu rozporů se Svazem lyžařů ČR počátkem roku 2009, jen několik měsíců poté, co na Masarykově univerzitě v Brně úspěšně obhájil bakalářskou práci s názvem Regenerace a výživa běžců na lyžích při závodě ve sprintu - v té době beztak svůj život viděl již jinde, nikoliv jako trenér.

Martin 28. srpna 2009 zvítězil v desátém ročníku prestižní soutěže Muž roku v Náchodě.
Zach si téměř jednohlasně získal porotce nejen gymnasticko-taneční sestavou na melodii spartakiádní písně Michala Davida Poupata, ale především svým vtipem, pohotovostí a šarmem.

Mezi jeho koníčky patří především sport, konkrétně sjezdové lyže, horské kolo, adrenalinové sporty a skoky do vody na lyžích, které se mu hned druhý den po konání soutěže staly osudnými. Martin utrpěl těžké poranění krční páteře a ochrnul. Ač mu lékaři tvrdili,že bude schopen hýbat pouze hlavou nevzdal se. dnes znovu sportuje, řídí auto.

Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko

10. října 2016 v 14:25 | T. Doležalová |  16 ZP v uměleckém díle
Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko (2011)


Tento film se odehrává v době po teroristickém útoku na světové obchodní centrum, byl natočen na motivy knihy Jonathana Safrana Foera.
Vypráví příběh z pohledu Oskara Schella, vynalézavého jedenáctiletého chlapce z New Yorku, který trpí autistickou poruchou. Jednoho dne Oskar přišel dříve ze školy a našel na záznamníku několik vzkazů od otce, který byl zrovna v hořící budově světového obchodního centra a stále věřil, že se z toho dostane, když se telefon rozezvonil znovu, Oskar byl příliš vyděšený, aby ho zvedl. Záznamník utichl a Oskar věděl, že je jeho otec mrtvý, vyměnil přístroj, aby nikdo neslyšel tu hrůzu a záznamník si schoval. Jeho otec mu vždycky připravoval mise, které musel rozluštit, například hledání ztraceného šestého newyorského obvodu. Oskar nemůže pochopit, proč se budova zřítila, nikdo mu to neumí vysvětlit, má pocit, že je na všechno sám, byl si blízký jen s otcem, dokonce řekne matce že by byl rád, aby v té budově byla ona. Když Oskar se po roce vydá do otcovy skříně, najde klíč s nápisem Black, a začně pátrat po zámku, do kterého pasuje, protože si myslí, že mu otec zanechal další misi. V newyorském telefonním seznamu najde 472 Blacků. Oskar postupně prochází pět newyorských čtvrtí a pátrá po chybějícím zámku, potkává nejrůznější typy lidí, kteří žijí svým vlastním způsobem, a od každého si postupně vyslechne jeho příběh. Při zkoumání novin, které dostal Oskar od otce, narazí na zakroužkovaný inzerát, ten ho znovu dovede k jeho první návštěvě u Abby Blackové. Ta ho odveze za svým exmanželem Williamem, který chlapci řekne, že klíč dlouho hledal. William vázu prodal Oskarovu otci, který ale nikdy nevěděl, že v ní klíč je. Klíč je k bezpečnostní schránce, kde Williamovi něco nechal jeho otec. Zklamaný a rozrušený Oskar se Williamovi svěří, že nenašel sílu na to zvednout otcův poslední telefonát.

Oskarova matka synovi prozradí, že celou dobu o jeho návštěvách všech Blackových věděla. Sama pochopila jeho systém a všechny Blacky navštívila těsně před Oskarem, aby je informovala o tom, proč za nimi Oskar přijde. Oskar si vytvořil knihu s výstřižky a informacemi o všech Blackových. Na jejím konci má fotografii muže padajícího ze Světového obchodního centra, o kterém si myslí, že je to jeho otec. Knihu nazval "Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko".

film Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko, www.csfd.cz, www.wikipedie.cz

Co žere Gilberta Grapea

10. října 2016 v 14:24 | T. Bláhová |  16 ZP v uměleckém díle
Co žere Gilberta Grapea je americký dramatický film z roku 1993, natočený podle stejnojmenné předlohy od Petera Hedgese. Odehrává se v zapadlém městečku v Iowě, Endoře, kde žije Gilbert Grape (Johnny Depp) se svou rodinou - matkou, dvěma sestrami a mentálně postiženým bratrem Arniem (Leonardo DiCaprio).
Po sebevraždě otce se Gilbert stává tím, kdo se musí starat o rodinu. Pracuje v obchodě s potravinami a hlavně má na na starost Arnieho, který mu přidělává spoustu starostí. Přestože Arniemu táhne na 18 let, kvůli mentální retardaci je stále jako malé dítě a rád si hraje, což ho občas přivádí do potíží, které za něj musí řešit Gilbert. Další Gilbertovou starostí je jejich matka, která již sedm let neopustila dům a je velmi obézní, díky čemuž je terčem posměchu.
Běžný stereotyp Gilbertova života naruší Becky, která se v Endoře ocitla poté, co se jí a její matce porouchalo auto s karavanem, když projížděli okolo. Gilbert s Arniem kolonu karavanů každoročně pozorovali a vítali, ale nikdy žádný z nich nezastavil. Doteď.
Gilbert se s dívkou i její matkou seznámí, rozumí si s nimi a velmi rád vyhledává jejich společnost, díky čemuž ovšem trochu zanedbává Arnieho. Navíc si jeho sblížení s Becky všimne i manželka místního podnikatele, s níž se Gilbert dříve stýkal.
Když pak Arnie Gilbertovi opakovaně uteče, vyleze na vodárenskou věž a je odvezen na policii, věci naberou spád.

Velkým kladem filmu je, že se nesnaží z postav dělat žádné superhrdiny. Zobrazuje normální lidi se všemi chybami, kterých se může dopustit kdokoliv. A ačkoliv snímek neoplývá akčními scénami, udrží diváka u obrazovky až do konce.

Film nezískal žádné ocenění, ale Leonardo DiCaprio byl za roli nominován na Zlatý Globus i Oscara. Na serveru ČSFD má od uživatelů hodnocení 85% a je tak 231. nejlepším filmem.